Adam Hykl: Téma, které mě chytlo
Dnes zpovídáme Adama – lektora komunikace, osobní produktivity a projektového managementu, který ze své praxe ví, že dokonalé plány často selhávají na lidském faktoru: strachu udělat chybu. Proč jsou podle něj „hry“ tím nejserióznějším nástrojem pro rozvoj lídrů?
Azteka: Adame, tvoje téma zní skoro provokativně: „Berete se moc vážně.“ Jak tě tohle napadlo? Byla to reakce na korporátní prostředí?
Adam: Byla to reakce na realitu, kterou vidím denně. V pracovním prostředí nyní panuje obrovský tlak na dokonalost. Manažeři se bojí udělat chybu. Bojí se, že budou vypadat jako blbci. Mají pocit, že když jsou „vedoucí“, musí přece vědět, která bije! I když je to často jen iluze a uvnitř sami tápou.
Takový strach nás paralyzuje. Nehneš s nápadem, dokud není dokonalý. Na poradě se nezeptáš, abys nevypadal hloupě. A tahle křeč zabíjí inovace i týmovou dynamiku. Vím to a znám to nejen z firem, kde působíme, ale i ze své předchozí práce projektového manažera.
Azteka: A lékem na tuhle křeč jsou podle tebe hry? Není to pro manažery trochu málo?
Adam: Právě naopak. Business hry, které používáme, sice na první pohled vypadají jako zábava, ale ve skutečnosti jsou nemilosrdným zrcadlem.
Fascinuje mě na tom ten „bezpečný chaos“. Vytvoříme simulaci, hru, kde je dovoleno chybovat. Tady nikomu nepřijde divné, že něco nevíš. Je to součást procesu. A v tomhle prostředí najednou padají masky. Lidé odhodí tu svou „profesionální přetvářku“ a začnou se chovat autenticky. A tam teprve začíná skutečné učení.
Azteka: Vzpomeneš si na moment, kdy to někomu na tréninku „cvaklo“?
Adam: Stává se to často. Vidíš ředitele nebo seniorního manažera, který v prvních minutách hry trvá na tom, že musí jít vše podle něj. Jak je přece ve firmě zvykem. A pak přijde moment zvratu – hra ho dostane do situace, kterou sám neuřídí. Musí požádat o pomoc, přiznat chybu, musí se spolehnout na tým.
Když pak vidíš tu úlevu, že se svět nezbořil, ale naopak se věci rozhýbaly... to je ten aha-moment. Že říct „nevím“ někdy není slabost, ale strategická výhoda.
Azteka: Kdybys měl vybrat jednu větu nebo metaforu, která tvůj přístup vystihuje?
Adam: Zóna učení začíná tam, kde končí zóna komfortu. A nejrychlejší cesta z komfortní zóny vede přes to, že se přestaneš brát smrtelně vážně.
Azteka: Co to říká o tobě?
Adam: Mám fakt rád, když někdo dovede přistupovat i k vážnému tématu s lehkostí a otevřeností a osobně se to snažím aplikovat i ve svém životě. Kdysi jsem dělal breakdance, dneska trénuju flexibilitu spíš mentálně. I na maličkostech. Třeba tím, že se v cizím městě schválně ztratím bez mapy. Je to takový trénink adaptace.
Pokud se totiž umíš zasmát vlastní chybě, máš napůl vyhráno. Druhou půlku zmákneš, pokud se nenecháš paralyzovat a dovedeš se z ní do budoucna poučit.
Azteka: Adame, díky.
